rozhovory
Richie Sambora a jeho vztah k The Beatles (12.9.2009)
Po odmlce delších novinkových článků a zároveň před "smrští" nových Bon Jovi, přináším zpověď Richieho Sambory o jeho vztahu k legendární skupině The Beatles. Tuto zpověď napsal Sambora exkluzivně pro MusicRadar.com a díky překladu Lariho můžete zpověď nalézt i na tomto webu a to v našem rodném jazyce, tímto mu za překlad děkuji. Když poprvé viděl Sambora The Beatles, začal snít o kariéře rockové hvězdy. Tímto krátkým úvodem ale už předávám slovo Richiemu ;-)
Richie Sambora: Jako jednu z prvních vzpomínek si vybavím, jak jsem seděl na zemi v našem obýváku s nohama křížem a sledoval v černobílé televizi The Beatles v Show Eda Sullivana. Bylo mi tehdy pět a pamatuji si, jak jsem si myslel: "Wow, to je věc, kterou chci v životě dělat!" Vím, že to zní absurdně - většina pětiletých chlapců vám řeknou, že chtějí být policistou, hasičem, baseballovým hráčem, nebo dokonce prezidentem. Já ne. Já chtěl být členem The Beatles.
Oni byli ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy viděl. Nemůžu to dát do žádného historického kontextu - nedá se to třeba srovnávat s atentátem na Kennedyho nebo něčím podobným - ale dokonce v tak nízkém věku, kdy jsem o spoustě věcí neměl ani ponětí, jsem věděl, že jsem svědkem něčeho, co převrací život naruby. A nejen ten můj, ale i spousty dalších lidí.
Samozřejmě, byli také zábavní. Vidět The Beatles v televizi, to byla ta největší pecka. Každé jejich vystoupení v Show Eda Sullivana byla veliká událost. Všechny ty vřískající a šílející fanynky - tohle určitě zažil i Elvis, ale to já ještě nebyl na světě. Ale vidět ty reakce fanynek, když se někde objevili The Beatles - no který kluk by si neřekl ,,Tak tohle bych bral!"?
Vždycky jsem věděl, že chci být rockovou hvězdou a The Beatles to jen uvedli do pohybu. Celá moje rodina je žrala. Pamatuji si, že ostatní rodiče nenechali své děti, aby se na The Beatles dívali, nebo si kupovali jejich nahrávky; nedovolili jim, aby si nechali narůst dlouhé vlasy. Moje rodiče takoví nebyli, díkybohu. Myslím, že je to tím, že moji rodiče byli závodní tanečníci, takže náš dům byl vždycky plný hudby. Měli The Beatles přímo v krvi. Mezi mnou a mými rodiči nebyla žádná věková mezera, pokud šlo o hudbu ,,Úžasné čtyřky" (The Fab Four, přezdívka Beatles). Měl jsem v tomhle směru opravdu štěstí. Ostatní děti se musely plížit a schovávat, když si chtěly poslechnout Beatles, což z nich pro ně dělalo tak trochu tabu, řekl bych.
Nemohl jsem se nikdy dívat na to, jak někdo The Beatles zakazuje. Je to jako byste zakazovali výjimečné umělecké dílo jen kvůli tomu, že obsahuje nahotu - proč by někdo takovou věc dělal? Celé je to postavené na hlavu. Nedostal jsem kytaru a nehrál v kapelách už od dětství, ale až někdy později. Přesto jsem někde hluboko uvnitř vždy věděl, že chci být rockovou hvězdou, a The Beatles to uvedli v pohyb. Stával jsem vždycky před zrcadlem u mě v pokoji, pouštěl si jejich nahrávky a představoval si, že hraju na kytaru.
Myslím, že nemám oblíbeného Beatlesáka. Když kdokoliv z nich zpíval nějakou píseň, tak zrovna jím jsem chtěl být. Když to bylo Help!, byl ze mě John. Když to bylo Michelle nebo Sgt. Pepper, byl ze mě Paul. Nejspíš jsem byl i Georgem během všech kytarových sól. A myslím, že jsem dokonce sníval o tom, že jsem Ringo, když zpíval nebo hrál něco výjimečného na bicí
The Beatles odráželi dobu, ale zároveň dobu sami tvořili - dělali věci jako první a všichni je následovali. Kromě toho dělali ještě něco mnohem důležitějšího. Dělali lidi šťastnějšími. Dávali lidem naději. Byli něčím, co lidi spojovalo. A o čtyřicet, skoro o padesát let později to dělají pořád. Nedávají se za něco takového Nobelovky? A jak je potom možné, že The Beatles ještě žádnou nedostali?
Vybrat si nejoblíbenější album? To je zhola nemožné. Kdybych měl jet na opuštěný ostrov a měl si vzít s sebou jen jedno album, tak bych na ten ostrov odmítl jet. Alba The Beatles jsou zvláštní, nádherné věci: zdá se vám, že se mění, když se zrovna nedíváte. Můžete si přehrávat The White Album a pak ho na pár měsíců odložit. A když se k němu potom vrátíte, zní vám to jako úplně jiné album a slyšíte nové, odlišné pasáže, než jste slýchávali dříve. To se vám u ostatních kapel prostě nestane.
Jak to všechno dokázali? Je to taková záhada, jak tihle čtyři hoši zvládli udělat takovou spoustu práce za tak krátký čas. Bavil jsem se o tom s Georgem Martinem a s Paulem McCartneym, a ani oni nebyli schopní vysvětlit, jak se jim to povedlo. Věřte mi, snažil jsem se ta tajemství odhalit! Řekl bych, že taková geniální ,,věc" se prostě jednoduše stane. Nemůžete to vysvětlit ani napodobit, jenom to akceptovat. Richie Sambora
převzato z MusicRadar.com, přeložil Mirek Okluský