LIVE 2010-06-16 Bercy, Paříž, Francie

Když Bon Jovi oznámili datumy koncertů v rámci Circle Tour na rok 2010 a z evropských míst figuroval na seznamu pouze Londýn, myslel jsem, že si na svůj první koncert Bon Jovi budu muset ještě nějaký čas počkat. Naštěstí ještě kapela přidala pár evropských zastávek a vzhledem k tomu, že rok se mi už na Bon Jovi čekat nechtělo, rozhodl jsem se zakoupit si lístek na jejich koncert v Paříži. Už teď můžu říct, že toho nelituji.

Když už je člověk poprvé (a možná naposled) v životě v Paříži, tak se samozřejmě nabízí možnost spojit koncert s prohlídkou města. Ještě před koncertem jsme spolu s dalšími českými fanoušky Bon Jovi stihli projít nějaké památky, ale odpoledne už všechno směřovalo pouze k jedinému místu - pařížské hale Bercy, kde se koncert konal. Na místo jsem dorazil zhruba ve 4 hodiny odpoledne a byl jsem docela překvapený, kolik lidí už zde čeká. Docela jsem se bál o to, na jakém místě v hale se ocitnu, ale nakonec to dopadlo dobře. Po příchodu do haly jsem chytil místo zhruba v sedmé řadě za "golden circle" - sice ne uprostřed, spíš dost napravo, ale výhled byl víc než dobrý. Nezbývalo už nic jiného než čekat, než koncert začne.

Něco málo před osmou hodinou nastoupila na podium předkapela One Republic. Musím uznat, že byli opravdu dobří. Připomínali mně trošku Coldplay. Narozdíl od jiných předkapel písničky nesplývaly dohromady a těch zhruba 40 minut opravdu velice příjemně uběhlo.

One Republic skončili své účinkování zhruba ve 20:30 a všichni už netrpělivě čekali na hlavní hvězdy večera - Bon Jovi. Ti na sebe nenechali dlouho čekat a když se zhruba za půl hodiny ozvalo z reproduktorů "intro" v podobě písně "This is our house", bylo jasné, že čekání je u konce. Poté zhlasla světla a na obrazovce se objevilo všem dobře známé intro, které je na tomto turné opravdu více než povedené. Když skončilo, zazněly první tóny Blood On Blood, "opona" se zvedla a publikum šílelo. A to ještě byla kapela nekompletní, chyběl ten nejočekávanější člen - Jon. Když přišel na pódium on, euforie byla ještě větší. Lepší začátek jsem si vlastně ani nemohl přát, protože Blood On Blood je jedna z mých nejoblíbenějších písní od Bon Jovi.

Po ní následovaly (jako je již tradicí na tomhle turné) písně We Weren´t Born To Follow a You Give Love A Bad Name. Prvně jmenovaná mně příjemně překvapila, Bad Name je klasika, tam jsem čekal, že to bude výborné. Poté přišlo první (příjemné) překvapení večera, vypalovačku Raise Your Hands jsem opravdu nečekal. Nastavené vysoké tempo jen potvrdil další velký hit, konkrétně píseň Born To Be My Baby. Bylo jasné, že přijde "zklidnění" - to skutečně přišlo v podobě trojlístku písní Lost Highway, When We Were Beautiful a Captain Crash And Beauty Queen From Mars. Ta mně osobně potěšila, taková příjemně "houpavá" píseň, ze které vyzařuje dobrá nálada. Byl ovšem čas zase trošku zrychlit, a tak přišla na řadu píseň We Got It Going On - ta opravdu na publikum funguje. Zřejmě i Jon ji má hodně rád, protože se v ní viditelně vyžíval.

Následovala pro někoho možná trošku ohraná, ale i tak výborná Bad Medicine s mezihrou v podobě všem dobře známé titulní písně ze stejnojmenného filmu - Pretty Woman. Tady bylo vidět, že kapela si hraní opravdu užívá. Poté předal Jon mikrofon Richiemu a ten předvedl další pecku z mého oblíbeného alba New Jersey - Lay Your Hands On Me. Osobně ji mám mnohem radši v Jonově podání, ale i tak jsem si to užil. Na řadu přišla pasáž, kdy se zpívá na "kruhu", neboli na místě, které odděluje lidi stojící přímo pod podiem od lidí, kteří stojí o něco dále. Nejprve se na tomto místě objevil pouze Jon, který zde zazpíval jednu z největších balad Bon Jovi - Bed Of Roses - nádhera. Následně Jon zavolal k sobě na "kruh" Richieho, a spolu předvedli další slavnou baladu - I´ll Be There For You. Opět není co dodávat. K Jonovi a Richiemu se následně přidali i David s Ticem, a na řadu přišly dvě písně v akustickém podání - Something For The Pain a Someday I´ll Be Saturday Night. Tu bych mnohem radši slyšel v "normální" elektrické verzi, ale i ta akustická je hezká a má něco do sebe.

Po dvou baladách a dvou akustických písních byl čas zase trošku nakopnout publikum něčím rychlejším. To se povedlo, když zazněly dva velké hity Bon Jovi - I´ll Sleep When I´m Dead a hlavně It´s My Life. Źádná jiná písnička nedostala publikum tolik do varu, jako právě tahle. Není se ostatně čemu divit., vždyť právě tahle píseň mě dostala k Bon Jovi. Poté přišly na řadu novinka Work For The Working Man a Who Say´s You Can´t Go Home? - hlavně první jmenovaná příjemně překvapila. Základní část setlistu pak ukončila klasika Keep The Faith, která opět dostala lidi do varu.

Byl čas na přídavky, na které jsem byl hodně zvědavý. Kapela se vrátila asi po dvou minutách a přídavky začaly Davidovým intrem. Marně jsem přemýšlel, která písnička přijde na řadu. Nejprve jsem myslel, že se jedná o nějaké improvizované intro k Dry County, ale to bych chtěl asi moc:) Nakonec se na podiu objevil Jon a to už mě došlo, že nás čeká Let It Rock - nechápu, jak jsem tuhle skvělou věc mohl tak dlouho opomínat. Dřív jsem tuhle píseň nějak extra nemusel, teď ji miluju. Poté následovala In These Arms, jedna z mých srdcovek. Na tomhle turné ji zase tak často nehrají, takže jsem hrozně rád, že jsem se jí dočkal. Jak už bývá téměř pravidlem, Jon nechal zpívat jednu sloku Davida, za což se určitě fanoušci nezlobili. Poté přišla na řadu Wanted Dead Or Alive a bylo jasné, že konec koncertu se bohužel nevyhnutelně blíží. Ale to bylo asi jediné minus, protože jinak byla Wanted samozřejmě skvělá, hlavně když první sloku kompletně odzpívalo publikum. No a byl čas na poslední píseň večera. Asi každému bylo jasné, že závěr neobstará nic jiného než snad největší hit Bon Jovi - Livin´ On A Prayer, který byl skvělou tečkou za výborným koncertem.

Co říci závěrem? Dlouhá cesta se určitě vyplatila, Bon Jovi byli jako vždy perfektní. Velice mě překvapil zvuk v hale, který byl velmi dobrý a Jonovi (který mimochodem zpíval výborně) šlo rozumnět opravdu každé slovo. Vzhledem k tomu, že to byl můj první koncert Bon Jovi, tak se setlistem jsem spokojený, protože zazněly až na výjimky snad všechny největší hity a sem tam i nějaké to překvapení. Některé věci mi sice v setlistu chyběly, ale vzhledem k tomu, že doufám, že to nebyl můj první a poslední koncert Bon Jovi, tak se jich snad ještě někdy dočkám. Takže suma sumárum - výborný koncert, a za rok snad znovu:)

Petr Loutocký