recenze
Bon Jovi LIVE 25. & 26. 6. 2010 – LONDON (7.7.2010)
Po menším časovém odstupu od termínů posledních dvou koncertů v londýnské O2 Aréně Vám přináším dvoj-recenzi těchto nocí. Na samotný úvod se sluší připomenout, že toto místo nebylo vybráno skupinou náhodou, ale své kořeny měla myšlenka díky promo koncertu na tomto místě dne 24. 6. 2007, kdy skupina tento renovovaný stánek znovuotevřela a byla nadmíru spokojena se zvukem a samozřejmě s prodejností vstupenek (koncert vyprodán během 1 minuty).
Ano, téměř tři roky poté Bon Jovi opět vystupují v londýnské O2 Aréně. Tentokrát se nejedná už o žádný promo koncert (toho času evropský promo koncert k vydání desky Lost Highway), ale o řádné koncerty v rámci The Circle Tour 2010/2011. Když píši koncerty, sluší se zmínit, že celkem na tomto místě odehráli v červnu 12 koncertů. Ano, je to neuvěřitelné, ale s tímto počtem Bon Jovi trumfli sami sebe, protože to bylo o 2 koncerty více než při začátku turné Lost Highway, kdy odehráli 10 koncertů v Prudential Center v Newarku (NJ, USA).
Bohužel toto megalomanství odsunulo řádné Evropské turné až na rok 2011 a pro rok 2010 prohlásili Londýn svým dočasným domovem s několika výlety mimo ostrovy. Toto rozhodnutí neobjet letos Evropu nesla řada fanoušků nelibě a odsunula přání vidět svoji kapelu až na příští rok. Zkrátka Londýn je pro řadu fanoušků daleko, a nejeli i kvůli cenám samotných vstupenek, které se pohybovaly proti stadiónovým koncertům u slušnějších lístků na dvojnásobku.
Ale zpět k posledním dvěma koncertům. Tyto dva koncerty se odehrály na již zmíněném místě a to ve dnech 25. 6. a 26. 6. 2010. Moje prvotní myšlenka byla kvůli ceně vstupenek jít pouze na poslední, finální, koncert. Impulzem jít i na předposlední noc byla až pár dnů před odjezdem do Londýna promo akce pořadatele. Byla totiž zveřejněna možnost zakoupit 2 lístky za cenu 1 a tuto akci jsme si samozřejmě nenechali ujít :-)
Pořadatel zkrátka, aby dodržel slib vyprodání všech 12 koncertů, šel až do krajnosti a pár dnů před samotnými koncerty různě zlevňoval nebo dával lístky takto v akci. Nebylo tedy problém zakoupit lístky, jako jsem koupil já nebo i lístky do PITu za polovic či extremní ceny lístků za 5 liber u těch nejhorších míst v aréně. Ano, i tímto způsobem se dá docílit toho, že opravdu byly všechny noci vyprodány. Pokud ani toto nepomůže, tak není nic snazšího, než snížit kapacitu haly a prodané lístky jsou v tu chvíli zároveň prodanými lístky ve své plné množstevní kapacitě. Zda je to morální vůči fanouškům, kteří si koupili lístky s velkým předstihem, aby měli dobré místo, je k zamyšlení. Ale o peníze jde až v první řadě, tak se takovému byznysu nedá nic vyčítat, jen si asi můžeme povzdechnout a změnit taktiku a lístky při zahájení nekupovat a čekat, že buď se lístky zlevní anebo koncert třeba zruší. Smutné.
Tímto způsobem byla vyprodána právě i noc předposlední, tedy dne 25. 6., kdy byla část tribun za pódiem zakryta a fanoušci, kteří měli lístky do těchto míst, byli rozptýleni do lepších sektorů. Vrátím se teď k samotným koncertům, protože vše negativní hodíte za hlavu, když slyšíte z reproduktorů v hale píseň This Is Our House, která u obou nocí dávala tušit, že po ní bude následovat velkolepé intro samotného koncertu. To zvedlo celou halu na nohy.
Častá výtka fanoušků byla i na sterilnost setlistů tohoto turné, kdy se moc jede dle stejné šablony. Musím říct, že je to z části pravda, protože ten základ včetně pořadí písní bývá toto turné podobný, ale samozřejmě platí i nadále to, že každý koncert se liší minimálně třetinou písní oproti noci předešlé. Jen se zkrátka nemění tolik celkové pořadí jako u předešlých turné. Během 12 koncertů v londýnské O2 Aréně bylo odehráno na 70 různých písní! Takže kdo byl na všech, viděl a slyšel toho opravdu hodně.
Obě mé noci otevřela klasická píseň Blood On Blood následovaná prvním singlem z nové desky The Circle - We Weren´t Born To Follow, kterou vystřídala klasika klasik - You Give Love A Bad Name, následovaná písní Born To Be My Baby.
Po tomto čtyřlístku se nachází v setlistech první prostor pro rarity a méně hrané písně. U finální noci se to s Lost Highway zas až tak nepovedlo, ale u předposlední noci si chlapci z New Jersey připravili píseň Story Of My Life, která byla toto turné zahrána poprvé. Další písní byla skvělá píseň In These Arms, po které dostala opět prostor nová deska The Circle, u předposlední noci singl Superman Tonight a u poslední noci When We Were Beautiful. WWWB byla u první noci až přídavkem.
Po tomto rozjezdu přišly na řadu opět rarity a to v premiéře tohoto turné zahrané písně Lay Your Hands On Me v Jonově podání u předposlední noci a Blaze Of Glory u noci finální.
Dalšími zahranými písněmi na koncertech byly Captain Crash And The Beauty Queen From Mars, I´ll Sleep When I´m Dead, Bad Medicine, Work For The Working Man, We Got It Goin´ On, It´s My Life, Who Says You Can´t Go Home? A závěrečná Keep The Faith, která koncert před přídavky uzavírá. K písním není třeba komentáře, názvy mluví sami za sebe.
Mezi těmito klasickými peckami od Bon Jovi se jako medley u Bad Medicine objevila cover píseň Old Time Rock And Roll (obě noci), při které přiběhl ze zákulisí Kid Rock. Ten samotným Bon Jovi u posledních 4 nocí předskakoval a společně s Bon Jovi tuto píseň odzpíval.
V každém setlistu také nechyběla část, kdy samotný frontman či celá kapela hraje na prstenci kruhu, který lemuje PIT těsně pod pódiem. U předposlední noci to byl vrchol celého koncertu. Tuto část otevřela nádherná verze písně Hallelujah, následována famózními akustickými verzemi písní Blood Money, Santa Fe a The Last Night. Ano, je to neuvěřitelné, ale byla zahrána jedna z nej písní z desky Blaze Of Glory – Santa Fe. Každý, kdo tam byl, tomu nemůže dodnes věřit.
U druhé noci nebyla tato část také špatná. Kdo by nechtěl slyšet Bed Of Roses, Diamond Ring, I´ll Be There For You či Someday I´ll Be Saturday Night? Zejména toto turné, kdy je celá kapela ve výborné formě a hlasově Jon předčí sám sebe nejméně za posledních 5 let.
Další lahůdkou každého koncertu je prostor věnovaný Richiemu Samborovi. Ten si předposlední noc střihl píseň Homebound Train a poslední noc Lay Your Hands On Me. Obě písně zpívané Richiem mají něco do sebe.
Bonusem v setlistu druhé noci byla ještě píseň Bullet, která se v živém provedení rovněž povedla. O jednom z přídavků jsem se již zmiňoval - When We Were Beautiful u předposlední noci přídavky otevřela a za nimi byly přidány ještě dva klasické hity a to Wanted Dead Or Alive a Living On A Prayer. U noci poslední byly přídavky otevřeny vypalovačkou Have A Nice Day, kdy opět následovalo Wanted Dead Or Alive a začátek Living On A Prayer.
Začátek? Ano. Jon totiž přerušil první slova této písně a zeptal se, zda chceme slyšet něco jiného. Celá hala začala vřít, když Bon Jovi spustili eletrickou verzi These Days. A tím to celé teprve začalo. Pak se neuvěřitelné stalo skutečností a Bon Jovi odehráli v premiéře (It´s Hard) Letting You Go. To byl samotný vrchol poslední finální noci v O2 Aréně! Pak následovala I Love This Towna koncert uzavřela tradiční Living On A Prayer.
O samotných výkonech kapely se nemusí ani mluvit, zkrátka tahle forma, jakou mají, tu dlouho nebyla a videa, která je možno vidět na internetu, mluví sama za sebe. A který koncert byl lepší? Oba byly stejně kvalitní a každý měl své vrcholy. Předposlední noc jednoznačně v akustické části v čele se Santa Fe a finální noc v čele s (It´s Hard) Letting You Go. Výkony kapely, pěvecké výkony Jona, zvuk kapely v O2 Aréně a samotné setlisty. To vše patří k celkovému zážitku. Nemůžu se dočkat Evropy 2011, Bon Jovi vládnou! Keep The Faith.
David Vostrý