LIVE 2003-06-13, Německo, Mnichov #1

Všechny zdravím,

i já bych rád přispěl s recenzí koncertu a popisu mých zážitků z něj, tentokráte z Mnichova. Už z mých příspěvků na Davidových stránkách bylo patrné, že patřím k největším fanouškům kapely Bon Jovi u nás, a tak jsem nelenil a už někdy v průběhu listopadu jsem objednal lístky pro mne, moji přítelkyni a dva mé nejlepší kamarády. Moje šestiměsíční čekání skončilo 13.6.2003 v 18 hodin vstupem na Mnichovský stadion.

Ten byl tou dobou zaplněn něco málo z poloviny, valná většina lidí se tou dobou ještě pohybovala kolem stadionu u všemožných stánků. Díky tomu jsme se dostali zhruba do půlky plochy na stání. I když jsem viděl spoustu fotek z předchozích vystoupení, celkem mě dostaly rozměry pódia a obrazovky. Je až neuvěřitelné, že na tak velké obrazovce byl tak jasný obraz, který se dokázal členit na samostatné záběry, stejně tak jako se dokázaly rozdělovat obrazovky na jednotlivé části, které se různě pohybovaly. V některých skladbách to parádně dokreslovalo atmosféru. Vím, že se nedají podmínky u nás a v zahraničí srovnávat, ale přesto si neodpustím poznámku, že by se příště měla skupina Lucie jet podívat, jak vypadá skutečná velká obrazovka a její využití, než začne dělat reklamu své koncertní šňůře.

Koncert začal překvapivě včas a to pravděpodobně méně známou německou kapelou. Jejich vystoupení nevzbudilo nějaký větší zájem u publika, a tak se po půl hodině celá partička bez povšimnutí většiny přítomných vytratila do zákulisí stadionu, aby mohla začít probíhat nutná úprava pódia pro druhou předkapelou jenž byla stejně jako na ostatních koncertech v Evropě skupina Live. Čekání na jejich příchod lidem vyplňovali ustavičně poletující prodejci s vodou, pivem či zmrzlinou. Krátce po sedmé nastoupila tahle kapela na pódium. Jelikož jsem jejich hudbu znal z jejich studiových alb, tak jsem si na rozdíl od ostatních jejich vystoupení celkem vychutnal, ale nutno uznat, že naživo na tom nejsou zrovinka nejlépe. K jejich škodě dojem z jejich vystoupení kazilo jistě zcela nepochopitelné přehnaně hlasité ozvučení. Nechci si ani domýšlet jakým způsobem hrají v hale. Dá se říci, že ani oni nezaujali mnichovské publikum a to i přesto, že zpěvák kapely dvakrát poděkoval skupině Bon Jovi za to, že je s sebou na tohle turné vzali. Celé vystoupení trvalo něco málo přes 45minut, a tak mohlo dojít k poslední úpravě pódia pro hlavní kapelu večera. Slunko tou dobou pomalinku zapadalo za obzor olympijského stadionu.

Mělo nastat nepopulární zdlouhavé čekání na příchod kapely, ale to by člověk nesměl být v Mnichově. Stačilo, aby se parta tří mírně přiopilých chlapíku zvedla v jednom sektoru pro sezení, něco málo zakřičela a rozjela za mohutných ovací ostatních mexickou vlnu po celém stadionu. Při tomto okamžiku jsem si musel smutně vzpomenou, jak jsme na tom s bavením se na nejrůznějších akcích my Češi. Kolikrát se tohle nepovede během sportovního klání, ani když domácí tým drtí v nádherném zápase soupeře rozdílem třídy. Ač nemám Němce příliš v lásce, tak tohle se jim musí nechat. Bavit se oni prostě dokáží skvěle. Ani jsem neměl pocit, že čekám více jak půl hodiny než-li technici vše připraví, tak jak mají. Po celou tu dobu totiž stadionem jezdily z jedné či druhé strany za doprovodu hlasitého skandování ony mexické vlny, do nichž jsme se zapojovali i my stojící.

Dá se říci, že tuhle zábavu ukončil až příchod kapely Bon Jovi. Díky tomu byl celý stadion v neuvěřitelné euforii až jsem si říkal, jak zbytečné tady byli obě předkapely. Úvodní tóny první skladby Bounce zazněly stadionem něco málo před půl devátou. Příchod Jona na pódium způsobil v ochozech už skutečně davové šílenství. A tady malá odbočka a vysvětlení, proč jsme si vlastně vybral tak vzdálené místo od Prahy pro zhlédnutí jejich vystoupení. Nechci nikomu brát pocit ze skvělého koncertu, kteří všichni měli z Vídně či Erfurtu (prostě Bon Jovi živě, to je neskutečný zážitek), ale stejně si myslím, že nejlepší vystoupení předvedli chlapci doposud zde v Mnichově. Byl jsem tam i před dvěma lety při turné One Wild Night. Tehdy se po hodině a půl strhla neuvěřitelná čina, takže v mžiku byli všichni včetně kapely promočený až na kost. Nikdo z těch více než 80 tisíc lidí tenkrát neodešel domů, což kapelu překvapilo natolik, že nad rámec celého vystoupení tehdy přidali ještě jednu skladbu. Tuhle skutečnost připomněl Jon někdy ve třetině pátečního vystoupení s tím, že tentokráte žádný déšť tuhle show nenaruší a noc jen tak neskončí. To že svá slova neříká jen tak naprázdno jsem se přesvědčil po dvou a půl hodinách, kdy skončila první část jejich vystoupení, kterou odehráli v kuse s neuvěřitelnou energií a elánem.

V tomhle okamžiku jsem si smutně vzpomněl na některé jiné kapely, které tou dobou již leží dávno někde na hotelových pokojích. Možná by se měli povinně všichni kritici téhle kapely jet příště podívat na jejich vystoupení, aby už konečně pochopili, že to není nějaká chlapecká kapela pro náctileté žáby. Během těch 150 minut zahráli všechny větší fláky ať už ze starších alb či z nové desky Bounce. Potěšilo mě živé provedení skladeb Undivided a Distance. Co mě překvapilo bylo zařazení skladby Diamond Ring z alba These Days. Jako jeden z mála jsem si vychutnal i skladbu Heroes od Davida Bowieho, kterou Jon uvedl slovy: „Rád bych jednou byl takový.“ Já myslím, že pro nás zaryté fanoušky Bon Jovi je Jon „Hero“ už několik let! Mnichovské publikum nejvíce přijímalo a hlasově podporovalo starší hitovky, ostatně jak se dalo čekat, ale k překvapení kapely příjemně vzalo i skladbu Undivided, kterou celou spolu s Jonem odzpívalo. Jedním z vrcholů večera bylo zcela jistě provedení skladby I´ll Be There For You. Zpěvu se stejně jako v předchozích případech ujal Richie. I když to byl nádherný zážitek vyšperkovaný jeho uctivou poklonou, přesto se zde ukázal rozměr Jonova zpěvu. Ať je Richie vcelku dobrý zpěvák, Jon je prostě Pan zpěvák. Tuhle skladbu on umí zazpívat mnohem procítěněji.

Na závěr tohoto bloku kapela zařadila dvě strhující skladby I´ll Sleep When I´m Dead s vloženou meziskladbou a Raise Your Hands v jejíž kytarovém sólu si Jon na pódium přizval jednu dívčinu, s kterou si chvíli zatancoval, aby ji pak k šílenství těch ostatních políbil na rozloučenou. Po krátké přestávce, kdy publikum vyvolávalo kapelu hlučným skandováním (je až neuvěřitelné, že někteří fanoušci, a že jich nebylo málo, dokázali celé vystoupení protleskat bez jediné přestávky), přidali jeden z nových singlů Misunderstood, starší Captain Crash a jako již obvykle závěrečnou Bad Medicine s bombastickým dodatkem Shout. Poté se kapela chtěla rozloučit s publikem, ale naštěstí se vyplnilo mé přání a mnichovští fanoušci si na evidentně unavené kapele doslova vymodlili další přídavek.

Na Jonovi byl vidět ten vnitřní boj, ale donekonečna skandujícímu davu nemohl prostě odolat. Sotva ze sebe vykoktal, že už opravdu nemůže, ale že jsme tak skvělí, že tedy ještě něco zahrají, ale že bude potřebovat pomoc publika. Na jeho hlase byly vskutku patrné šrámy po celém turné i pátečním vystoupení, přesto spolu s kapelou spustili stejně jako ve Vídni These Days. Fanoušci se snažili ze všech plic, aby značně vyřízenému Jonovi co nejvíce pomohli. I když Jonův zpěv nebyl zdaleka tak čistý jako během předchozích písní, chvílemi to dokonce vypadalo, že mu hlas vypadne úplně, i tak byla tahle skladba skvělým zážitkem. K nejen mému údivu kapela zcela okamžitě přešla v již skutečně závěrečnou Twist & Shout. Jestli během koncertu zůstaly něčí nohy v klidu (o čem bych pochyboval), tak v tenhle okamžik tu skotačil snad každý. Ještě dlouho po skončení a několikanásobné pokloně celý dav skandoval a oslavoval své hrdiny.

Kapela musela nakonec z pódia pomalu utéct, jinak by ji rozjásání fanoušci snad ani nepustili. Poté se stejně jako v předchozích vystoupeních na obrazovce objevily nějaké záběry ze zákulisí kapely. Některé scénky mě přišly vcelku vtipné. Je vidět, že tyhle chlápci jsou skutečně povedení šoumeni. Celý koncert skončil něco po půl dvanácté. Délku jejich vystoupení komentoval z legrace můj kamarád slovy: „To jsou fakt šílenci.“ Byl to zvláštní pocit, když jsem se otáčel na schodech a rozhlédl se po poloprázdném olympijském stadionu. Byl jsem naprosto vyčerpaný, ale o to více šťastný a spokojený. Byl to zcela určitě můj nejlepší koncert a ještě dlouho na něho budu vzpomínat.

Jan Veselý