rozhovory
Jon Bon Jovi: Skládám hudbu a žiju si svůj sen
Bon Jovi vydali debutovou desku v roce 1983, hrajete tedy skoro dvacet let. K čemu byste dění v kapele přirovnal?
K dobře fungující rodině. Nebo ještě lépe k posádce lodi, na které má každý nějakou úlohu. Pokud by ji nesplnil, loď by se potopila. Jsme dobrý tým.
Tým, který slaví stále úspěchy.
Nikdy jsem si ani ve snu nepředstavoval, že bychom dosáhli takového úspěchu, že bychom prodávali spoustu desek a hráli po celém světě. Myslím, že je těžké se dívat do budoucnosti s nějakým očekáváním. I o tom na desce Crush trochu vypráví písnička Just Older: člověk by měl být spokojený a šťastný s tím, co má a kde se právě nalézá. Zpívá se zde ale také o tom, že být starší není tak špatné - máte více zkušeností. To je myslím náš případ.
Přesto: Není pro vás hudba trochu rutina?
Ne. Zas a znova se přesvědčuju o tom, že svůj sen žiju tím, že skládám hudbu, že jsem nějakým způsobem kreativní, že něco spoluvytvářím. To je pro nás pro všechny nejdůležitější. Píše se nám snadno. Složili jsme přece už hromadu písniček. Souvisí to také s tím, že víme, co máme dělat ve studiu, vyznáme se v tom. Dříve, myslím na prvních dvou deskách, jsme se učili, o co v tomhle procesu vlastně jde. Teď to jde skoro samo.
Kterých desek si osobně nejvíce považujete?
Hodně si cením New Jersey, sólové Blaze Of Glory nebo These Days. Poslední studiová deska se mně i celé kapele líbila od začátku, je to velmi kompaktní, sevřené album.
Co pro vás představují texty? A co hudba?
Texty jsou tím, co písničkám dává nějaké sny. Podle mě je ale podstatnější hudba - a co lidi nejvíce zajímá, je myslím dobrá melodie. Právě ta je chytá, a proto jsou pro nás melodie také tolik důležité.
V roce 2001 jste vydali živou desku One Wild Night. Kde se vám hraje nejlépe?
Nedokážu říct, kde jsou koncerty nejlepší. Skvělé je New Jersey, odkud pocházíme. Všude je to trochu jiné, ale zároveň všude lidé znají naše písničky a zpívají si s námi - ať už je to v Japonsku nebo v České republice. Angličtina je - sobecky - po světě velmi rozšířená.
Vedle zpívání se příležitostně věnujete také herectví. V roce 2000 jste ztvárnil roli námořníka ve snímku U-571.
Je o posádce americké ponorky za druhé světové války. Když jsem roli dostal, začal jsem se zajímat o druhou světovou válku, o peklo, kterým museli projít námořníci na ponorkách. To objevování historie byl obrovský zážitek. Hraní ve filmu a v kapele jsou dvě naprosto rozdílné činnosti - ve filmu jen hraju podle něčího scénáře, v kapele se na něm podílím.
Jak moc se vás dotýká internet? A jak moc vám vadí stahovaní hudby načerno?
Pokud bych přemýšlel sobecky, mluvil bych o tom, že stahováním načerno přicházíme o dost peněz. Na druhou stranu to může někomu pomoci seznámit se s naší hudbou - je to trochu jako dobrá reklama. Osobně si nemyslím, že by mě stáhnutí pár písniček z internetu odradilo od toho, abych si koupil desku oblíbené kapely. Ale internet v současnosti stále ještě působí trochu jako život na divokém západě, nejsou daná pravidla. Vládne chaos.
Co s tím?
Měl by se více uspořádat. Je to skvělý nástroj - umožňuje nám například být v kontaktu s fanoušky, chatovat s nimi po celém světě. To je vzrušující. Špatné je, že se po linkách můžou šířit drby a různé dezinformace, proti kterým nemůžeme nic udělat. Pro děti by mohl být internet dobrou motivací, jak poznat svět, jak se dostat ke studiu francouzštiny nebo japonštiny. To se velmi změnilo. Naše cíle byly v dospívání úplně jiné, zúžené, mysleli jsme, že až vyrosteme, prostě dostaneme tam u nás práci v nějaké továrně a konec. Budoucnost se děje dnes. Všechno se díky globalizaci zrychluje.