recenze
LIVE 2003-05-28, Rakousko, Vídeň #1
Do Vídně jsme jeli autem s tátou, který, ne že by byl takovým příznivcem hudby Bon Jovi, ale stal se na Ernst Happel Stadionu mým dobrým parťákem a ochráncem.
Vyjeli jsme z Prahy v dopoledních hodinách a ke stadionu jsme dorazili bez nějakého většího hledání kolem půl čtvrté. Auto jsme tedy nechali na parkovišti před stadionem a šli se podívat do známého zábavního parku Prateru. Jako správní turisté jsme se po prohlídce všech atrakcí rozhodli pro rozhled na Vídeň z obřího kola. Tak nám příjemně uplynul čas až do 18. hodiny, kdy jsme stejně jako většina lidí vyrazili na stadion. Tam na nás čekalo jedno velice příjemné překvapení. Mé počáteční obavy, ohledně vhodného výběru místa, které jsem při koupi lístků měl, se totiž naštěstí vůbec nenaplnili. Takže ačkoliv jsem měl lístky na červenou tribunu dozadu, tak jsem měl vlastně kluky Bon Jovíky před sebou jako na dlani.
Koncert samotný začal krátce po sedmé, po známé akademické čtvrthodince, kdy na podium přišla skupina LIVE. O této skupině jsem nikdy neslyšel a upřímně řečeno ničím mě nezaujala a ani u ostatních návštěvníků koncertu se jí nedostalo žádné velké odezvy. Nepříjemně totiž překvapila i nás, staré koncertní „ošlehance“, kterým nějaký ten decibel navíc nevadí, tím, že hned po svém nástupu nám všem málem upadli uši, jak to bylo nahlas a také tím, že v průběhu jejich výstupu se nikdo nepokusil ani o stlumení a musím říct, že dostala na předkapelu až moc času. Skončila krátce před osmou hodinou a od té doby se zhruba další hodinu připravovalo jeviště pro hlavní hvězdy večera, které dorazili na podium kolem třičtvrtě na devět.
Ještě k tomu podiu. To se samozřejmě tyčilo do ohromné výšky a Bon Jovíci proti němu vypadali jako trpaslíci. Byla to obrovská stěna plná v ní zavěšených světel potažená černým závěsem. Jak se později během koncertu ukázalo, ve prostřed byla velká obrazovka, která měla tři nebo čtyři části a přinášela jak detaily z jeviště, tak i záběry z klipů a publika. Toho se mohlo sejít na Ernst Happel Stadionu mezi 20. a 30. tisíci a společně jsme, i když nás, mohlo by se zdát, moc nebylo, tak jsme Bon Jovíkům vytvořili myslím si bezvadnou atmosféru, až z toho byli sami kolikrát pořádně v šoku. Zejména, myslím, že zrovna v Just Older, kdy se Jon do našeho jásotu tak zaposlouchal, že po sólo části úplně zapomněl zpívat a tento jeho stav trval zhruba půl minuty. Byla to prostě správná show se vším všudy a myslím si, že nikomu nevadilo, že oproti minulým letům úplně zmizela pyrotechnika, dýmy a hra světel, kterou nahradila decentně svítící videostěna. Krom ní ještě byly okolo pódia, které se rozbíhalo do stran, umístěny malé reflektory, které byly schovány v takových jako kukaních.
Samozřejmě, že během večera došlo i na méně známé hity a právě u nich se projevilo, jak se říká, kdo je správný fanoušek. Sám musím říct, že Bon Jovi poslouchám už deset let a jejich tvorbu znám opravdu dokonale, takže pro mě nebyl problém vyřádit se jak pěvecky, tak pohybově u všech písní, co hráli. Až jsem za to sklidil pochvalu od jedné v řadě pode mnou stojící Rakušanky, která spolu se svými kamarádkami řádila jenom o něco málo míň než já.
Koncertu Bon Jovi určitě prospěl diametrálně odlišný zvuk od jejich předskokanů, takže zde zbyl prostor i pro komunikaci s fanoušky. Při baladách tzn. „Wanted dead or Alive“, I´ll be there for you ( se skvělým Richieho vokálem) okamžitě všichni rozsvítili zapalovače, což z mého místa vypadalo opravdu velmi dobře. Taktéž všichni zpívali ve všech, dobře známých pasážích určených pro publikum v ,, You give love a bad name“. Prostor jsme dostali i v „ Livin´on prayer“, kterou začal sám Jon zpočátku pomalu, pak přišlo postupné zrychlování a vrcholem byl refrén, který jsme obstarali my, pak samotná píseň s nezbytnou závěrečnou „ hecovačkou“, která opět byla pěveckou exhibicí nás a Jona. Nemohli chybět nezbytné vtípky, jako například, že v I´ll sleep when I´m dead místo Richieho sóloval David , a nebo, že nám Jon na závěr koncertu předvedl, jak umí pohybovat se svým pozadím.
Koncert samotný pak skončil nad původní plán až po čtvrt na dvanáct poté, co Bon Jovíci dvakrát přidávali ( pokaždé po mohutném několikaminutovém jásotu celého stadionu) a úplný závěr obstaral klipový sestřih obsahující záběry Bon Jovi ze soukromí. Teprve až poté, když všichni pochopili, že je už úplný konec se stadion začal zase pomalu vyprazdňovat. Nejhorší ovšem bylo dostat se přímo z parkoviště. I když totiž byla doprava řízena policií, strávili jsme na něm zhruba ještě další dvě hodiny.
Nicméně závěrem bych rád podotkl, že toto bylo moje první setkání s Bon Jovi na živo vůbec a že z koncertu jsem odcházel z velice příjemnými zážitky ( sice vyřvaný, hluchý, a s pocitem, že si musím už konečně sednout) ale doporučuji každému, komu se to ještě nepoštěstilo, aby s investicí do Bon Jovi určitě neotálel, protože je to opravdu velká jízda a nakonec i táta přiznal, že to nebylo vůbec špatné. Nehodnotil tedy hudební stránku, ale říkal, že se mu líbila Bon Joviho schopnost zaujmout, vtáhnout obecenstvo do děje a vůbec celková atmosféra.
Setlist: Bounce / You Give Love A Bad Name / Wild In the Streets / Livin´ On A Prayer / Everyday / Runaway / Keep the Faith / Wanted Dead Or Alive / The Distance / It´S My Life / Someday I´ll Be Saturday Night / Just Older / Misunderstood / Undivided / I´ll Be There For You (Richie on lead vocals) / Hook Me Up / Born To Be My Baby / I´ll Sleep When I´m Dead / Raise Your Hands / Blaze of Glory / In These Arms
Encore: Captain Crash & the Beauty Queen From Mars / Bad Medicine (Shout) / Twist & Shout / These Days
Jan Kobr